úterý 28. prosince 2010

Tvořivá lidovost mudruje / Než napíšu to pé-efko

Arnošt Lustig na smrtelné posteli se zpovídá Karlu Hýžďalovi. A pak se to přežije a vydá se to jako kniha, nu, dobrý kačer!, ale mohl by to klidně být i docela pěkný film, hm? Několikrát se tam opakuje například věta: “Nakonec každej vyměkne a chce tu historku slyšet znova”. Taky se tam mluví o holkách a holokaustu a holení a hulení a honění a hnědosti pachu některých mýdel. A hodně se tam jí krůtí tlačenka, protože tu má prej Lustig nejradši...

(Mimoděk si pobrukuji píseň Pejskové se koušou, když si uvědomím, že to dělám, vzpomenu si na strašlivou Marii Pojkarovou a taky na Hálu. Když se mi takto připomene Hála, rozhlédnu se, jestli někde nečíhá Cibulka s kyvadélkem...pak chvilku nečinně bloumám dokud si zase nezačnu pobrukovat “Pejsky”, takto až do večera.)

pondělí 20. prosince 2010

Kompost \ Otázky zmaru a naděje / Případ noha


Dívka se zlomenou nohou, s nohou v sádře - křehkost. Dívka bez nohy, dívka s amputovanou nohou, dívka s pravou nohavicí srolovanou někam nad neexistující lýtko, dívka s nohavicí povlávající pod kolenem , nenávratně uříznutá noha. Pahýl v asymetrii. Pohledná dívka, na kterou zírá celé osazenstvo autobusu, ne kvůli tomu, že je pohledná, ale proto, že jejímu obličejíku a štíhlosti postavy neodpovídá nepřítomnost nohy od kolene dolů.
Přemítám o tomto zvláštním druhu zmrzačení, piju svůj dylinkový čaj, přikusuji geblsky, civím na vycíděný kuchyňský dřez. Myšlenky se pohupují na hladině vědomí jako polystyrenové kry v té soutěži Hry bez hranic, s nesmrtelnou Marcelou Augustovou, která se od sčítání “žolíků” dostala až do virtuálního studia Volby 2010, kde rukou staženou jako v gestu karatisty máchá kolem virtuálních sloupečků virtuálního grafu virtuálních voleb do nástupnické organizace Národního shromáždění, které to neustálo a muselo se přesunout blíž k Hradu, jako by přestěhování se do starší budovy přidalo stáří a vážnost celé instituci... ale tady už odbočuji, jako červ provrtává náhodnými směry hromadu kompostu...
- - -

úterý 14. prosince 2010

Ano, černě odění lidé v městě zapadaném šedou hmotou!


proudy smutnilů
s hlavou otočenou nazpět
na svých procházkách
vyschlými koryty řek
zaplavují tato
jako slzy(!) smývající pyl
v záhybech vrásek vymírajících ras
(?dav jako pyj
v záhybech faldů zdravím kypících ras)

pondělí 6. prosince 2010

Dojemnosti deníčkového dojímání

Spím na obláčku,
doluštil jsem roháček

Sen v rogalu, okřídlený kokon,
nedopadání spíše než let,
náraz do pagody vyskládané z ohlodaných vepřových žebírek

¨ ¨ ¨
Taneční večer - lekce swingu - tanečnice K. - jsem nesnesitelně upocený a jak se zdá ztratil jsem kdesi cestou po bulvárech poslední zbytky motorické paměti - ale omlouvá mě, že je to pro mě první hodina - později ji poliji pivem, omylem a nevysvětlitelně.

ˇˇˇ
Odměnou za noc strávenou s přáteli, odměnou za množství vypitého, je intenzivní pocit, že svět je kloaka, doma mě budí živý ruch, bratr zde má několik lidí na přespání, vesele se baví, otec jim posluhuje, podstrojuje, je mi trapně, okupují kuchyni, já už bych si přeci jen něco dal. jdu do kuchyně, pod tlakem jejich pohledů, pod tlakem jejich čumění si udělám velmi sladký čaj s mlékem, snažím se nic nekomentovat, vlastně ani nemohu nic komentovat, nejsem zcela s to popsat situaci, ve které se nacházím, to, co k těmto okupantům cítím.

čtvrtek 2. prosince 2010

Jak to psal ten Thomas B., svět je koala / Okrajovosti

Návrháři nešpinivých textilií. Trenýrky zepředu žluté a zezadu hnědé, zvláštně kropenatá pyžama, zástěry s rudými fleky, hedvábí na kravaty jako když nazvracíš, kalhoty zdánlivě promaštěné v místě stehen. Polozapomenuté umění patiny. Velmi staře vypadající pergamenový výuční list po dědovi patináři.

 - -