Trst

Červený stroj na ledovou tříšť  - šest nádrží s nejumělejšími odstíny zelené, červené a žluté  - v polostínu na třídě 20. září - každých 40 metrů nasprejovaný hákový kříž, kina, cukrárny a podobné.
Návštěva Café San Marco, uvěřitelný styl, přes všechnu vykřičenost - útulno - podobně jako Hawelka. 15 minut - jedno esspresso - odchod prodloužit parkování: tolik k starému záměru strávit zde alespoň tři soliterní hodiny, pozérsky: se zápisníčkem a zrcadlovkou na stole. Jako kdybych nějak trpěl. Je to prostě rodinná dovolená.
- Nechceš si to tu vyfotit?
- Nechci.
- Proč?
- Nevím. Připadal bych si hloupě.
- Proč?
- Protože to neumím vyfotit.

 - - -

- Why, Lucy, your eyes are filled with tears?
- My heart is strained with gladness.
Oh look, the orchestra is getting ready, dance with me, George!
 - - -


Obsluha v odlehlém restaurantu s názvem Ribič pobaví: Čechy tu máme rádi, je to kulturní národ. Slovince samozřejmě a Srby. Ale tihleti Chorvati!
Žena od vedlejší stolu, která celou dobu mluvila záhadným skandinávským jazykem se za námi na odchodu otáčí a zdraví: Na shledanou!

Monte Carlo Jadranu

Tak tomu tady říká bratr - někdo mu to tak řekl. Ve skutečnosti shluk dvaceti hotelů v zátoce, která z moře dělá modrý tichý šploucháč-mácháč. Nevidět Psí dny neměl bych svoje první dojmy k čemu přirovnat - polonahá těla starších lidí, po dvou dnech si zvyknu.

- Co ti říkal, kdyžs mu vrátil ty brýle?
- Nic, žádné projevy díků neproběhly.
- Srdečné projevy geeků neproběhly?

V Piranu mají ulici Partizánů, Lenina i Englse a taky výstavu pop-artu. Lidé tam leží na kamenech na nábřeží jako ještěrky.

Zmizet k moři. Lidé se tu po nocích ládují alkoholickými zmrzlinovými poháry.

Two Gläser? Nemám tu hálovskou slinu pro psaní blogů z rodinných dovolených