už ani nevím, kde to začalo, je noc a já, ještě s jedním z nejlepších přátel jsme na místě srazu, někde, kde má něco začít. Konspirační nálada.
Neznámá osoba ze tmy: Pojďte odvedu vás.
Po jednom?
Ne, pojďte oba.
Je tma, už jsme v pomalu se šinoucím davu, mezi nějakým domem a plotem.
Jsme zapsání ve Hře. Než je odstartováno, pořadatelka mi podá plastový kelímek s čirou tekutinou, který do sebe bez váhání obrátím. Jsme v rozsáhlém labyrintu sprch, možná lázní, zelenkavé kachlíky, chodby zelenkavých kachlíků. Hra začne, máme soutěžit, hledat...hrát, najednou se vše rozkývá a čáry spár se rozvlní... aha, ztížili nám podmínky pomocí LSD, křičím na ostatní, aby viděli, že si nechtěné zdrogování užívám, ačkoliv mě jímá děs, kdy to přejde..štědrost i bezohlednost pořadatelů. Pak to přejde.
Tajná noční hra je pořádána pro mládež jakési bohémské čtvrti a myslím, že se hře říkalo Talíře (ve smyslu Talíře 2012).
Svažitá dlouhá louka, rybník, topoly, den. Poflakujeme se, bloumáme, hra asi skončila. Žena středního věku na mě kývne, známe se, přišla se na konec hry podívat s ostatními z komunity. "Tys byl taky na Talířích, jo?"
Mládež: hoši jsou obhroublí a ne moc hezcí v obličeji, v křivých tvářích s masivními čelistmi řeznických psů se zračí sebejistota a bezohlednost, dívky jsou nezvykle krásné - extrémně koketní, vyzývavě nalíčené, vyzývavé pohledy, chovají se jakoby koketérií mohly kohokoliv ovládat. Kope se fotbalovým míčem, ignoruji to, pak se dokutálí mě poblíž, kopnu ho pryč, musím pro něj běžet. Mám ho kopnout zpět hráčům, rána se vydaří, ale míč padá do vody, vše zachrání vítr, který jej dofouká na břeh.
neděle 9. září 2012
sobota 8. září 2012
Sloje
CHemická těžba uranu: obří sloje napuštěné kyselinou sírovou
4 miliony tun kyseliny sírové
Je to mužskej svět - penetrovat zemský povrch a vpustit do temnoty miliony tun kyseliny.
Těžit.
4 miliony tun kyseliny sírové
Je to mužskej svět - penetrovat zemský povrch a vpustit do temnoty miliony tun kyseliny.
Těžit.
neděle 2. září 2012
Když nevíš, opyš
Čekají mě ještě 3 hodiny ve vlaku. Nemám náladu, nespolupracuji s ostatními cestujícími. Řeholní život jsem poslední dobou velmi, velmi zanedbával, a tak jediné, co mě váže s poutí, jsou kustodovy e-maily, na osobní předání nedošlo, to by historie měla vědět. A vypadá to, že bude vážně pršet, bude pršet velmi vážně.
Tři malí kluci hrají prší se svojí obézní náctiletou "vedoucí". Hrají proti směru hodinových ručiček. Obezita je problém.
Možná budu mít tu nemoc z nemytého lesního ovoce pokáleného od srnek. A encefalitidu prý přenášejí už i komáři.
Muž, co si záměrně pěstuje vizáž Jana Wericha. Je vidět, že ví, že to vidíme? Těžko říct. Možná je to cizinec a neví, proč ho okukujeme. Nebo: umí už žít v přestrojení za Jana Weircha a ví, že nesmí dát najevo, že ví, že víme, že on ví... to je nejnáročnější část převleku.
Cesta mizí a objevuje se střídavě, až už si přestanu být jistý, co je cesta a co les - máloco mi přijde tak romantické jako zarostlá cesta.
- - - -
Jsem prokřehlý od propoceného trika, na terase je zima, obsazeny 4 velké stoly - děti i dospělí hlučí, není mi dobře. Uvnitř se hraje na kytaru: velká nepříjemnost. Dám si kulajdu, pak piva a grog. Vzdám to a jdu dovnitř. Muž hraje na kytaru, jiný na hliníkové lžíce. Výčepní žena kombinuje v sobě mateřského a obchodního ducha. Když požádám o nocleh, nabídne mi ho levně, ale ještě si musím dát grog.
Kytarista, ošklivý malý muž, je Jindra, je opilý, vlezlý, hodně toho ví ze zpráv, když řeknu, že jsem z Hostivic, nepřestane o Rathovi a o tom, že zavřou všechny Hostivičáky, protože v tom jeli s ním. Pak mi začne dávat rady do života, často zmiňuje rakovinu, pak vybalí historku o tom, jak nějaké ženě vyléčil rakovinu speciálně sestavenou kúrou pouze ze zeleninových šťáv, odmítl prozradit použité druhy zeleniny. Ale přiznal, že měl tehdy strach, že tu ženu bude mít na svědomí.
- - - -
Ráno vstanu, porozhlédnu se po tomhle místě uprostřed ničeho: břidlicové domky, zámek, kostel, zřícenina hradu. Všude kolem ostrohu mlha, sychravo. Je to úžasné místo, výspa, vystrkov, ostroh v oblacích. Místo neprostupné melancholie.
Tři malí kluci hrají prší se svojí obézní náctiletou "vedoucí". Hrají proti směru hodinových ručiček. Obezita je problém.
Možná budu mít tu nemoc z nemytého lesního ovoce pokáleného od srnek. A encefalitidu prý přenášejí už i komáři.
Muž, co si záměrně pěstuje vizáž Jana Wericha. Je vidět, že ví, že to vidíme? Těžko říct. Možná je to cizinec a neví, proč ho okukujeme. Nebo: umí už žít v přestrojení za Jana Weircha a ví, že nesmí dát najevo, že ví, že víme, že on ví... to je nejnáročnější část převleku.
Cesta mizí a objevuje se střídavě, až už si přestanu být jistý, co je cesta a co les - máloco mi přijde tak romantické jako zarostlá cesta.
- - - -
Jsem prokřehlý od propoceného trika, na terase je zima, obsazeny 4 velké stoly - děti i dospělí hlučí, není mi dobře. Uvnitř se hraje na kytaru: velká nepříjemnost. Dám si kulajdu, pak piva a grog. Vzdám to a jdu dovnitř. Muž hraje na kytaru, jiný na hliníkové lžíce. Výčepní žena kombinuje v sobě mateřského a obchodního ducha. Když požádám o nocleh, nabídne mi ho levně, ale ještě si musím dát grog.
Kytarista, ošklivý malý muž, je Jindra, je opilý, vlezlý, hodně toho ví ze zpráv, když řeknu, že jsem z Hostivic, nepřestane o Rathovi a o tom, že zavřou všechny Hostivičáky, protože v tom jeli s ním. Pak mi začne dávat rady do života, často zmiňuje rakovinu, pak vybalí historku o tom, jak nějaké ženě vyléčil rakovinu speciálně sestavenou kúrou pouze ze zeleninových šťáv, odmítl prozradit použité druhy zeleniny. Ale přiznal, že měl tehdy strach, že tu ženu bude mít na svědomí.
- - - -
Ráno vstanu, porozhlédnu se po tomhle místě uprostřed ničeho: břidlicové domky, zámek, kostel, zřícenina hradu. Všude kolem ostrohu mlha, sychravo. Je to úžasné místo, výspa, vystrkov, ostroh v oblacích. Místo neprostupné melancholie.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)