Den, kdy jsem nafasoval své první vizitky - o půlnoci potkám známého, nadšeně mě zdraví, vede obchodní jednání s jednatelem firmy, kde dělá projekťáka, tak to jsme oba projekťáci! Úžasné. A vyměníme si vizitky. Směřují hovor k pracovním věcem. Tak jim svěřím, že je to hrůza - zákaznici jsou paka, nemám je rád - doufám, že si trochu navzájem postěžujeme na zákazníky, místo toho mi oba mladí muži zcela vážně a s nadšením zdělí, že zákazníci jsou lidé, co mají sny a my jim je pomáháme plnit! Během deseti minut je opouštím.
daleko zajímavější věc: Cestou z práce: černý VW Golf, stažená okýnka, vepředu sedí dva skinheadi v černých bundách - oholené hlavy a obličeje září světle růžovou barvou. S hlavou mladíka na sedadle spolujezdce se mazlí černovlasá dívka sedící vzadu v autě. Taková skinheadská idyla. -Už je tu vidím druhý den, mám pocit, že hlídají plot, který kryje právě započatou mega-stavbu: nikdo tady na tu tu plechovou zástěnu nebude nic psát, pokud mu to nepovolíme.
